15.8. 2006 - den pátý...
TARASCON / LE THOR / PARK LUBERON / GORDES / LACOSTE / PLAN DE LA TOUR
Dnes navečer se tento divotvorný výlet zlomí v půli a zatímco se až do této chvíle vzdaloval od svého počátku, začne se zvolna přibližovat konci, což se jeví jako první skvrnka na běloskvoucím povlečení našeho cestovatelského snu... Stejně tak dnešní probuzení není provázeno idylickým šustěním Štěpánova stanu, leč nepředstavitelným lomozem od nedalekých popelnic v campu. V příšeří zapnutého stanu nabýváme dojmu, že do tábora vjely najednou všechny tarasconské kukavozy a odbývají si zde každoroční taktické cvičení. Jaké je naše překvapení, když nás rachot podpořený ještě zvoněním nedalekých zvonů vyžene ze stanů! O celé hromobití se postaral jeden zřízenec s dvoukolákem a hovnometařským náčiním!!! Znechuceně balíme naše obydlí, snídáme a provádíme běžnou očistu. Přes všechno to opouštíme nocležiště v téměř pravidelný čas - před desátou hodinou.
Je celkem teplo, nicméně nebe je dnes pošmournější a zdaleka se nevyrovná včerejšímu blankytu. Bělavé hynoucí páry nejsou tak úplně bělavé a tu a tam šediví...
Protože jsme vlastně téměř na pobřeží Středozemního moře, stáčíme směr svého dalšího putování směrem na východ.
Štěpán v rámci své hyperaktivity manipuluje s přístroji v autě a nahrazuje ženský hlas naší digitální průvodkyně hlasem mužským, což se setkává s všeobecným odporem zbytku výpravy. Ančino časté a vyčítavé konstatování "Jste mimo trasu... přepočítávám" se stalo nepostradatelnou součástí atmosféry v našem kokpitu. Popravdě také experimentujeme se sexy italštinou, kterou nahraný software nabízí, ale hlas Italky není zcela sexy podle našich představ a neopomenutelným záporem pokusu je, že jí nerozumíme ani hovno.
Po desáté hodině se krátce zastavujeme v městečku Le Thor s věží zde typicky osazenou jakousi kanáří klecí, ve které je umístěn zvon, a posléze pokračujeme (alespoň se tak domníváme) směrem na další město Pernés. Brzy však zjišťujeme, že naše cesta směřuje zcela opačným směrem na jih, přestože bychom se podle mapy měli v tuto chvíli ubírat na sever. Chvíli haníme výkony naší Andulky, až vyjde najevo, že jí Mat nastavil jiný cíl... Dvakrát tedy projíždíme týmž městem, které je zcela ucpané probíhajícím svátkem nanebevzetí Panny Marie, proplétáme se přeplněným tržištěm a poutí a za chvíli už ostře stoupáme z téměř nulové nadmořské výšky vstříc novým zážitkům...
Přijíždíme k Roque sur Pernés, zaparkujeme a uzounkými uličkami, které jakoby za každým ohybem měly končit v miniaturních zahrádkách zapouštěných do skály, stoupáme na jakýsi hrádek. Nahoře nalézáme ocelovou branku s ne zcela srozumitelným nápisem na tabulce. Je pravdou, že jedním ze slov, která na tabulce stála bylo "hotel", přesto se nemohu zbavit dojmu, že ubytovací kapacity a především restaurace bývají označeny trochu jinak... Štěpán však podivný průchod označí za restauraci a rozhoduje, že si zde dáme pivo. Vstupujeme tedy na evidentně privátní terasu pod hradními stěnami, kde nás vítá rozpačitý pohled přítomného pána. Než se zřejmý majitel tohoto prostoru na hradbách s krásným výhledem do okolní krajiny zmůže na slušné upozornění nenadálých návštěvníků, že si asi spletli cestu, přistupuje k němu Štěpán a rozhodným vztyčením tří prstů pravé ruku objednává tři piva. Pokračujeme nejistě dále na terasu k prázdným kovovým stolkům a pohodlně usedáme v očekávání, co se bude dít dál. Policie není povolána, přijde usměvavá paní a sundá se stolů ubrusy. Vypadá to trochu na zavíračku, leč za chvíli se objeví opět majitel a nese skutečně tác se třemi pivky 1664. Sedíme tedy sami na liduprázdné zahradě, srkáme zlatý mok a přehlížíme krajinu pod námi. Poté se zvedneme, nyní již vyrovnaný majitel od nás převezme drobné a vyrážíme zpět dolů k autu.
Pokračujeme dál směrem k oblasti parku Luberon. Cestou, opět posílení nákupem nejrozmanitějších pochutin, zastavujeme v horských serpentinách , které jsou vybaveny množstvím odpočívadel a míst vhodných k pikniku, a rozkládáme náš oběd na kamenný stůl. Hodujeme a spokojeně kyneme okoloprojíždějícím vozům.
Obloha s námi hraje hru na překvapení, přesto je stále teplo. Dorážíme k cisterciánskému kláštěru Abbaye de Senanque, obklopenému levandulovými poli. Bohužel jsme tu již po sezóně, proto si můžeme jen představovat, jak krásně asi musí působit kontrast úhledných fialových rovnoběžek a rozlehlé kamenné stavby. Obcházíme klášter, nakupujeme levandulové parfémy pro naše manželky a potom stále dál do městečka Gordes a nedalekého skanzenu Village des Bories, přírodního muzea s ukázkami kamenných obydlí, která v dobách galsko - římských tvořila opidum pro nedaleký Cavaillon. Tady se nebe již docela zatáhne a spustí déšť.
V národním pakru Luberon dnes ještě navštívíme Lacoste - zámek markýze de Sade, kde už je atmosféra natolik stylově pochmurná a zvedá se silný vítr, že je rozhodnuto vyrazit dále na jihovýchod a anča - neanča nezastavit, dokud nedostihneme slunce. Přibližně v pět hodin odpoledne tedy odrážíme na cca dvěstěkilometrový přejezd směrem k slunným plážím legendárních letovisek Azurového pobřeží. Frčíme po dálnici, hraje hudba, nad našimi hlavami se míhají rampy s nápisy Cannes, Nice a tak...
Okolo čtvrt na osm večer máme pocit, že jsme oblačnosti už dostatečně ujeli a opouštíme dálnici. Nabíráme jasný směr: Saint Tropez. S vědomím, že vjíždíme do oblasti, která je zvyklá na poněkud movitější klientelu, v obavách hledáme nějaký obecní camp. Dlouho se nám to nedaří, navíc jsme v roztržitosti na dálnici zapomněli dotankovat a začíná nám docházet nafta. Anča, která má jindy ve své paměti i benzínové pumpy, mlčí... Když se nálada již zdá na bodu mrazu, dojíždíme do vesnice Plan de la Tour, kde pokřivená plechová tabulka na plotě hlásá přítomnost campu. Okamžitě zabočujeme podle šipky kamsi do kamenitých strání a na několikátý pokus se nám podaří mezi stromy pod námi zahlédnou stany a karavany. Jakýsi stařík na náš dotaz stran campu máchne rukou tím směrem a pověří svého psa, aby nás k cíli dovedl a seznámil nás s provozním řádem.
Je tedy přibližně osm večer, dorážíme do zvláštního campu, který nemá personál, nepůsobí však zle, sociální zařízení je prosté a společné. Za našimi stany se táhnou nekonečné vinice. Není kam vyrazit, vesnice se zdá být prdelí světa (a ještě daleko), proto zahajujeme FERNET & KOFOLA PARTY a na ztemnělém horizontu v dáli sledujeme záblesky dlouhého a patrně velmi okázalého ohňostroje kdesi na pobřeží moře.
Den končí a jak bylo řečeno na počátku této kapitoly, náš trip je ve své polovině...
