Když se dnes někoho potřetí ptám, co že to říká, myslím na svoji mámu a její nedoslýchavost, kterou pravděpodobně podědím. Byli jsme si vždycky celá rodina nablízku, brácha v domě, já o pět ulic dál, každou neděli u společného stolu. Snažil jsem se alespoň v posledních pár letech nevynechat moc příležitostí zastavit se během dne při pendlování po měste u rodičů, dát si malý kafe a ubezpečit někdy až příliš úzkostlivou mámu, že jsme doma v pořádku.
Přestože ze dne na den člověk mohl jen těžko donést pokaždé novinky, se svou starostlivostí, aby někoho z nás nepropásla, nám u dveří nechávala lístečky se vzkazy typu: "Jela jsem do Alberta" "Za chvíli jsem tu" "Udělej si kafe" nebo tak podobně.
Její slábnoucí sluch nezachytil často ani zvonek, ani záměrné bouchnutí dveřmi nebo volání do patra: "Je někdo doma?" Proto si taky vzpomínám na jeden z rukou načmáraných vzkazů, který zněl: "Jsem nahoře, nespím."
Tak jo, mami, to beru...
